O řeči zvířat
„A táto, rozumíš třeba našemu pejskovi, když ti chce něco říct?“ vyzvídal Matěj.
„Já ne.“
„Já taky ne,“ smutně konstatoval Matěj. „A proč?“ následovala nevyhnutelná otázka.
„Já nevím. To spíš pejsek rozumí nám.“
„No jo, zrovna nás poslouchá, podívej,“ ukazoval Matěj pod postel, kde stál náš pejsek, zvědavě nakláněl hlavu a vrtěl ocasem.
„Nebo chce piškot,“ nebyl si jistý táta.
„Tak já mu ho přinesu,“ vyskočil hned z postele Matěj.
„Nikam! Spát se bude!“ zakročil táta, protože věděl, že by následovala Matějova honička s pejskem o piškoty.
„Ale táto…“ zakňoural Matěj.
„Povím ti o někom, kdo řeči zvířat rozumí,“ snažil se táta namotivovat Matěje, aby dobrovolně zůstal v posteli.
„No tak dobře,“ skočil mu na fintu Matěj.
…
Byl květen. Všude rozkvétaly třešně a jabloně. Pukaly pupeny na keřích a do udržovaných, pěstěných zahrádek zalétaly padáčky odkvetlých pampelišek od sousedů. Ptáci vyváděli svá ptáčata z hnízd a učili je prvním mávnutím křídel. Motýli vesele poletovali nad loukami. Zkušeně se vyhýbali včelkám, které v protisměru pospíchaly sbírat první pyl tak rychle, že by si je kdekdo mohl splést s vystřelenými gumovými projektily na plašení horských medvědů.
…