O sportovním nebi
…
Jednoho rána seděla Milča na lavičce u venkovního bazénu a koukala, jak nad hladinou tančí chomáčky páry. V tom do jednoho chomáčku nasměrovalo sluníčko svůj první paprsek a nakreslilo nad vodou malinkatou barevnou duhu. A po duze se na vodní hladinu sklouzla křehká vodní víla. Chvíli tancovala a poskakovala ve vodním oparu, než si všimla, jak na ní Milča užasle kouká.
„Ahoj, já jsem vodní víla,“ přitančila blíž k Milče.
„Ahoj, já jsem Milča,“ představila se holčička.
„Já vím,“ chichotala se víla a tancovala u okraje bazénu, „ už jsem tě tady viděla.“
„Ale já tebe ne,“ povídala stále překvapená Milča.
„Já vím,“ chichotala se dál víla, „neukazuji se každému.“
„A proč ses ukázala dneska mě?“ byla zvědavá Milča.
„Protože dneska jsi celým svým srdcem obejmula chomáčky páry a pohladila dnešní první ranní paprsek od sluníčka. A protože jsi chtěla, abych se ti ukázala. Tak proto,“ cupitala víla sem tam.
„Jak to víš?“ Milča byla čím dál víc udivená.
„Protože jsem tvoje vodní víla,“ tancovala křehká bytůstka uprostřed bazénu.
…