O Vánocích
…
„Jsem zdaleka,“ snažil se otázku spíš zamluvit Ježíšek. Ze zkušenosti už věděl, že kdyby řekl, kdo doopravdy je, neměl by klid celý večer. Všichni by chtěli buď zázrak na počkání nebo aspoň nějaké dárky.
„To vidíme, že jsi zdaleka,“ smáli se kluci, „tak nám nic neříkej, když nechceš.“
Zábava pokračovala dál a Ježíšek se s partou kluků rychle skamarádil. Byl parádní večer a jak to u takových parádních večerů bývá, došlo i na půlnoční sázky a hecování.
„Tak, pánové,“ vstal jeden kluk s úsměvem od ucha k uchu a obočím hustším než křoviny na stráních. „Pánové! Jestli jste si nevšimli, přestalo venku sněžit. Máme tedy ideální podmínky vyzkoušet náš skokánek, který jsme si odpoledne připravili. Obujte lyže a jdeme na to!“
„Jirko, neblázni, vždyť je venku tma jak v pytli!“ pustili se do něj ostatní, rozumnější.
„Jste normální poseroutkové!“ nenechal se rozjetý kluk zastavit. „Vemte si baterky, lyže do ruky a jdeme!“
Blázni se opravdu hrnuli ven, oblékali si rukavice, čepice, brali si bundy a mžourali do tmy. Měsíc byl akorát schovaný za mrakem. Šlapali nahoru svahem k sněhovému můstku.
„Prosím tě, posviť jim trošku, ať se ti kluci blázniví nepomlátí,“ mrkl Ježíšek na měsíc a trochu odfoukl mrak stranou.
„To je nádhera, koukněte!“ výskali o kus výš všichni kluci, když měsíc zazářil jak slunce v poledne a čerstvý prašan se zajiskřil v jeho svitu.
Bez obav nazouvali lyže, aby se spustili ze svahu. Sníh prášil za patkami a celý pohled na ryzí radost z hor a lyžování vehnal Ježíškovi slzy štěstí do očí. Kluci lyžovali, skákali na malém uplácaném můstku a létali tu dvanáct, tu patnáct metrů daleko.
„Kluci, já bych to chtěl také zkusit,“ hrnul se za nimi Ježíšek, když trochu okoukl styl skákání.
„Tak jo, proč ne,“ zabrzdil u něho kluk s úsměvem od ucha k uchu a obočím hustším než křoví, u něhož před chvíli všichni v řadě čůrali jméno své party do sněhu.
…