…

Jednoho rána seděla Milča na lavičce u venkovního bazénu a koukala, jak nad hladinou tančí chomáčky páry. V tom do jednoho chomáčku nasměrovalo sluníčko svůj první paprsek a nakreslilo nad vodou malinkatou barevnou duhu. A po duze se na vodní hladinu sklouzla křehká vodní víla. Chvíli tancovala a poskakovala ve vodním oparu, než si všimla, jak na ní Milča užasle kouká.

„Ahoj, já jsem vodní víla,“ přitančila blíž k Milče.

„Ahoj, já jsem Milča,“ představila se holčička.

„Já vím,“ chichotala se víla a tancovala u okraje bazénu, „ už jsem tě tady viděla.“

„Ale já tebe ne,“ povídala stále překvapená Milča.

„Já vím,“ chichotala se dál víla, „neukazuji se každému.“

„A proč ses ukázala dneska mě?“ byla zvědavá Milča.

„Protože dneska jsi celým svým srdcem obejmula chomáčky páry a pohladila dnešní první ranní paprsek od sluníčka. A protože jsi chtěla, abych se ti ukázala. Tak proto,“ cupitala víla sem tam.

„Jak to víš?“ Milča byla čím dál víc udivená.

„Protože jsem tvoje vodní víla,“ tancovala křehká bytůstka uprostřed bazénu.

…

„A táto, rozumíš třeba našemu pejskovi, když ti chce něco říct?“ vyzvídal Matěj.

„Já ne.“

„Já taky ne,“ smutně konstatoval Matěj. „A proč?“ následovala nevyhnutelná otázka.

„Já nevím. To spíš pejsek rozumí nám.“

„No jo, zrovna nás poslouchá, podívej,“ ukazoval Matěj pod postel, kde stál náš pejsek, zvědavě nakláněl hlavu a vrtěl ocasem.

„Nebo chce piškot,“ nebyl si jistý táta.

„Tak já mu ho přinesu,“ vyskočil hned z postele Matěj.

„Nikam! Spát se bude!“ zakročil táta, protože věděl, že by následovala Matějova honička s pejskem o piškoty.

„Ale táto…“ zakňoural Matěj.

„Povím ti o někom, kdo řeči zvířat rozumí,“ snažil se táta namotivovat Matěje, aby dobrovolně zůstal v posteli.

„No tak dobře,“ skočil mu na fintu Matěj.

…

Byl květen. Všude rozkvétaly třešně a jabloně. Pukaly pupeny na keřích a do udržovaných, pěstěných zahrádek zalétaly padáčky odkvetlých pampelišek od sousedů. Ptáci vyváděli svá ptáčata z hnízd a učili je prvním mávnutím křídel. Motýli vesele poletovali nad loukami. Zkušeně se vyhýbali včelkám, které v protisměru pospíchaly sbírat první pyl tak rychle, že by si je kdekdo mohl splést s vystřelenými gumovými projektily na plašení horských medvědů.

…

…

„Jsem zdaleka,“ snažil se otázku spíš zamluvit Ježíšek. Ze zkušenosti už věděl, že kdyby řekl, kdo doopravdy je, neměl by klid celý večer. Všichni by chtěli buď zázrak na počkání nebo aspoň nějaké dárky.

„To vidíme, že jsi zdaleka,“ smáli se kluci, „tak nám nic neříkej, když nechceš.“

Zábava pokračovala dál a Ježíšek se s partou kluků rychle skamarádil. Byl parádní večer a jak to u takových parádních večerů bývá, došlo i na půlnoční sázky a hecování.

„Tak, pánové,“ vstal jeden kluk s úsměvem od ucha k uchu a obočím hustším než křoviny na stráních. „Pánové! Jestli jste si nevšimli, přestalo venku sněžit. Máme tedy ideální podmínky vyzkoušet náš skokánek, který jsme si odpoledne připravili. Obujte lyže a jdeme na to!“

„Jirko, neblázni, vždyť je venku tma jak v pytli!“ pustili se do něj ostatní, rozumnější.

„Jste normální poseroutkové!“ nenechal se rozjetý kluk zastavit. „Vemte si baterky, lyže do ruky a jdeme!“

Blázni se opravdu hrnuli ven, oblékali si rukavice, čepice, brali si bundy a mžourali do tmy. Měsíc byl akorát schovaný za mrakem. Šlapali nahoru svahem k sněhovému můstku.

„Prosím tě, posviť jim trošku, ať se ti kluci blázniví nepomlátí,“ mrkl Ježíšek na měsíc a trochu odfoukl mrak stranou.

„To je nádhera, koukněte!“ výskali o kus výš všichni kluci, když měsíc zazářil jak slunce v poledne a čerstvý prašan se zajiskřil v jeho svitu.

Bez obav nazouvali lyže, aby se spustili ze svahu. Sníh prášil za patkami a celý pohled na ryzí radost z hor a lyžování vehnal Ježíškovi slzy štěstí do očí. Kluci lyžovali, skákali na malém uplácaném můstku a létali tu dvanáct, tu patnáct metrů daleko.

„Kluci, já bych to chtěl také zkusit,“ hrnul se za nimi Ježíšek, když trochu okoukl styl skákání.

„Tak jo, proč ne,“ zabrzdil u něho kluk s úsměvem od ucha k uchu a obočím hustším než křoví, u něhož před chvíli všichni v řadě čůrali jméno své party do sněhu.

…

…

„Tady! Tady jsem!“ spustil kouzelný tuňák v krabičce s nápisem Tonno al Naturalle povyk jako na lesy.

Pavel ho slyšel. Rozhlížel se, ale nikde nikoho neviděl. Všude jen regály se spoustou plechovek – od nakládaných fazolí v tomatě až po kyselé okurky.

„Tady! Tady jsem!“ volal kouzelný tuňák. „Prosím tě, vezmi mě s sebou!“

Pavel byl dobrák od kosti, a proto chtěl úpěnlivému žadonění vyhovět.

„No, já bych tě rád vzal s sebou, ale já tě prostě nevidím. Kde jsi? A kdo vlastně jsi?“

„Jsem kouzelný tuňák a jsem tady v krabičce s nápisem Tonno al Naturalle, třetí zhora.“ sděloval mu hned tuňák a začal sebou v krabičce mlít, aby Pavlovi trochu napověděl směr.

„No, podrž mě!“ Pavel se smál, hubu od ucha k uchu. „Jsi kouzelný tuňák? A co umíš kouzelného? Tancuješ kankán?“ začal Pavel poskakovat zvláštní tanec mezi regály.

„Ne, já jsem kouzelný tuňák, protože umím fotbal nejlíp ze všech tuňáků na celém světě.“

„Tak to jo,“ Pavel se smát přestal, protože respekt k soupeřům i spoluhráčům fotbalistům prostě musí být. „Já tě vezmu s sebou.“

Pavel sáhl do regálu, vytáhl kouzelného tuňáka s nápisem Tonno al Naturalle a k večeři si pro jistotu dal raději špagety, aby si náhodou nespletl plechovky a kouzelného tuňáka nesnědl. Pak usnul. Ráno, když se vzbudil, na tuňáka nadobro zapomněl.

Až po čase šel Pavel po tréninku šátrat do spíže a ruka mu padla na plechovku s nápisem Tonno al Naturalle. Vyndal jí, postavil na stůl, nakrájel si chleba a otevřel pivíčko.

„To je dost, že sis vzpomněl,“ ozval se uraženě kouzelný tuňák z krabičky. „Nechal jsi mě tři týdny ve tmě zavřeného ve spíži. Doufám, že mě teď nehodláš sníst?“

Pavel se lekl, že by se v něm krve nedořezal. Až teď si vzpomněl, že plechovka není vlastně obyčejná plechovka.

„To víš, že jsem tě nechtěl sníst. K večeři budou párky jako včera. Chtěl jsem si s tebou popovídat,“ řekl Pavel a doufal, že milosrdná lež není až tak velký hřích.

„Jen aby!“ nenechal se ošálit tuňák.

…